Sídliště, co nemělo vzniknout – násilí určilo jeho konec
Vladislav Dudák
Dnes již slovo „postmoderna“ zdaleka nefrčí tak, jako ještě před deseti, dvaceti lety. Není zde prostor zabývat se tím, co toto slovo znamená (není to tak jednoznačné, jak by se mohlo zdát) a ani tím, co je typické pro postmoderní architekturu. Ostatně není to pro dnešní příspěvek ani důležité, neboť, i když se budeme bavit o symbolickém datu vzniku postmoderní architektury, jde ve skutečnosti o symbolický konec architektury moderní.
Je moderna moderní?
A co je tedy příznačné pro moderní architekturu? Co je to moderna?
Moderna je obecně chápána jako mnohovýznamový termín vyjadřující dobovou novost a aktuálnost v protikladu ke starému. Pojem je zejména opozitem ke každé předchozí epoše, myšlenkovému, uměleckému aj. směru. A obvykle se při jeho užití klade důraz na to, že současnost (modernost) překonává dobu předchozí.
Konkrétněji a úžeji se moderna, moderní doba, charakterizuje jako souhrn základních principů evropské kultury od epochy osvícenství do druhé poloviny 20. století. A právě touto modernou a jejím vyústěním se budeme zabývat. (Ještě užší význam má pojem pro některé konkrétní umělecké směry.)
Dá se věřit rozumu?
Zhodnotit moderní, funkcionalistickou architekturu je neobyčejně těžké. Má své nesporné přínosy, ale i zápory. V dnešní době je hlavně v intelektuálním prostředí „in“ modernu hlavně kritizovat; ne vždy je to ale oprávněné.
Jako jakýkoli jiný architektonický styl může být totiž i moderní architektura jak dobrá, tak špatná. A někdy o tom ani nerozhoduje jenom samotná architektura a samotní architekti a urbanisté, ale i sociální klima a shoda (ne)šťastných okolností.
Projekt plný nadšení a optimismu
Jak katastrofálně mohou skončit dobré úmysly ukazuje osud sídliště Pruitt-Igoe ve St. Louis v americkém státě Missouri.
Sídliště vlastněné městem bylo určeno pro sociálně slabší obyvatele. Začalo se stavět z iniciativy města i státu na počátku 50. let 20. století a nájemníci se do něj začali stěhovat od roku 1954.
Architektem byl americký architekt japonského původu Minoru Yamasaki (* 1912; † 1986), jenž mimo jiné o 19 let později projektoval Světové obchodní centrum (tzv. Dvojčata; výška 417 m) v New Yorku. Jeho prvním velkým dílem byla budova letiště v St. Louis a posledním 157 metrů vysoký působivý mrakodrap Torre Picasso v Madridu.
V době svého vzniku bylo sídliště oceněno za estetickou stránku projektu i jako doklad úspěšnosti praktické sociologie, snažící se lidem „racionálně“ organizovat život.
Někdy to funguje, jindy nikoli
Takové organizování života pomocí architektury někdy funguje. Například Josef Hlávka ve své Zemské porodnici tím, že vedl přístup z pokoje lékařů na porodní sál přes koupelnu je nenápadně nevedl k tomu, aby si před zákrokem umyli ruce, což tehdy ještě nebylo úplně běžné. A jindy zase nefunguje, což byl případ i St. Louiského sídliště.
Problémy a desiluse
V polovině 50. let žilo na tomto sídlišti nejvíce obyvatel. Radnice si dala na jeho stavbě záležet a investovala do ní o 60 procent více, než bylo v té době pro obdobné sídlištní stavby obvyklé. Vznikly zde tak ve 30 výškových budovách jakési „luxusní byty pro chudé“.
Protože tehdy v Missouri platila rasová segregace, černoši bydleli v části Pruitt (podle afroamerického pilota Wendella Pruita) a běloši v části Igoe (podle senátora Williama Igoe). Po roce 1956, kdy byly segregační zákony zrušeny, začali běloši sídliště opouštět (fenomén tzv. bílého útěku – white flight – z center měst do okrajových čtvrtí) a v obou částech převládla černošská komunita. Byli to převážně obyvatelé z nízké sociální třídy, často nezaměstnaní a s vysokou mírou sociální patologie.
Nakonec se sídliště začalo vyprazdňovat, neboť z něj odcházeli i mnozí Afroameričané (ti, kteří si to mohli dovolit). Míra násilí byla totiž na sídliště nebývale vysoká, vraždy byly na denním pořádku a policie se bála na území sídliště vstupovat, neboť byla běžně napadána, a dokonce ostřelována z oken panelových domů.
Bum
Problém v sídlišti, které získalo charakter ghetta, narostl do takových rozměrů, že se nedal řešit. A tak bylo nakonec jako neobyvatelné kvůli nadměrné míře vandalismu, zločinnosti, násilnostem a sebevraždám zbořeno.
Hlavní odstřel začal dne 15. července 1972 v 15 hodin 32 minut. A toto datum se symbolicky považuje za počátek pádu totalitních nároků moderny a počátek vzniku postmoderní architektury.
Samotný architekt Minoru Yamasaki později na sociální problémy sídliště reagoval slovy: „Nedokázal jsem pochopit, jak mohou být lidé tak destruktivní“.
Poučení?
Architektura je mocná, nikoli však všemocná. Tváří v tvář problémům života často prohrává a ušlechtilé úmysly přicházejí nazmar. A ghetto zůstává ghettem, i když jeho obyvatele přeneseme do středu města a nabídneme jim skvělé bydlení.
Dobrá vůle plánovačů nestačí; je potřeba také umět naslouchat. Změna způsobu života, lidských hodnot ap. vyžaduje mnohem více než jen změnu urbanistického prostředí. K této změně architektura může napomoci. Ale neuspěje, bude-li „jen“ velkolepá a perfektní; musí být zároveň i pokorná a skromná.
