V sobotu se vyhněte domácím pracím – proč? Protože sv. Rufus nosí smůlu

Vladislav Dudák

Tuto sobotu určitě nemalujte! Rovněž vyměňovat žárovky se nedoporučuje. A kapající kohoutek nechte až do neděle klidně kapat. A pro jistotu nejezděte ani výtahem. Zkrátka na 26. srpna si dejte pozor. Tedy... pokud jste pověrčiví. A k čemu že ta opatrnost? Posuďte sami.

Dne 26. srpna slaví podle občanského kalendáře svůj svátek Luděk, ale ve středověku byl tento den zasvěcen italskému mučedníkovi sv. Rufovi.

Kdo byl sv. Rufus?

Svatý Rufus žil v první polovině 1. století. Byl římským konzulem, který uvěřil v Krista, stal se biskupem v městě Kapua a zde byl za vlády císaře Nerona nepřáteli víry sťat.

Potkal jej tedy osud pro křesťanské mučedníky obvyklý a Rufus v pantheonu katolických světců nezastává nijak významné místo. Pro naše dějiny ale významný je. Ve středověku byl v českých zemích den sv. Rufa dlouhou dobu považován za den smolný a bylo potřeba chovat se opatrně.

Proč tomu tak bylo?

1260 a 1278: Moravské pole – Kressenbrunn a Dürnkrut

Na den sv. Rufa roku 1278 proběhla u rakouského městečka Dürnkrut, ležícího asi jeden a půl kilometru od řeky Moravy (tvořící hranici mezi Rakouskem a Slovenskem) významná bitva.

Říká se jí bitva na Moravském poli. Moravské pole (Marchfeld) se tato dolnorakouská oblast nazývá nikoli podle země Moravy, ale podle řeky Moravy, podél níž se rozkládá.

1260: Kressenbrunn

Ve skutečnosti byly bitvy na Moravském poli dvě, i když se podle něho obvykle nazývá pouze ta druhá. První bitvou na Moravském poli byla bitva u Kressenbrunnu, u vsi zvané dnes Groissenbrunn, ležící asi sedmnáct kilometrů severozápadně od centra Bratislavy a necelé čtyři kilometry od řeky Moravy.

Odehrála se 12. července 1260 a český král Přemysl II. Otakar v ní porazil uherského krále Bélu IV. Uherská porážka byla drtivá, i když mělo uherské vojsko zřejmě početní převahu. Přemysl II. Otakar v následné mírové smlouvě znovu získal Štýrsko, které mu Béla IV. odňal ne příliš rytířským vpádem do Rakous a Moravy roku 1254.

(Mimochodem, na Moravském poli se odehrály ještě dvě další bitvy: v květnu 1809 byl u Aspru poražen Napoleon, ale v červenci téhož roku u Wagramu vybojoval francouzský císař významné vítězství.)

Památník první bitvy na Moravském poli – bitvy u Kressenbrunnu.

1278: Dürnkrut

Vraťme se však ke druhé bitvě na Moravském poli, která se, jak již bylo připomenuto, odehrála v den sv. Rufa 1278 u městečka Dürnkrut, česky Suché Kruty. V bitvě se střetl český král Přemysl II. Otakar se spojeným vojskem římského krále Rudolfa I. Habsburského a uherského krále Ladislava IV. Kumána.

Důvodem ke střetu byl spor o tzv. babenberské dědictví, tedy o území Dolních a Horních Rakous a Štýrska, které původně získal český král, ale usiloval o ně i Rudolf. Tomu se po zvolení za římského krále podařilo obratnou politikou zbavit Otakara spojenců, vyvolat v českých zemích vzpouru Vítkovců a přinutit tak českého krále k uzavření tzv. Vídeňského míru (1276), v němž se Přemysl II. Otakar vzdal všech držav v Rakousku a také Chebska.

Konflikt však přetrvával, podmínky míru nebyly ani z jedné strany zcela dodrženy a Rudolf Habsburský navíc podporoval proti Přemyslovi českou šlechtu a zasahoval v rozporu s právem do záležitostí českého království.

Přemysl II. Otakar na iluminaci v Gelnhausenově kodexu.

Vojenskému střetu se již nedalo vyhnout. Místo k bitvě vybral zřejmě Otakar, snad se vzpomínkou na vítěznou bitvu, kterou před osmnácti lety vybojoval u nedalekého Kressenbrunnu, ležícího jen 28 kilometrů jižněji.

Dlouho vyrovnaná bitva nakonec dopadla vítězně pro početnější a lépe stmelené vojsko Rudolfa Habsburského. Český král v bitvě padl.

Důsledkem bitvy bylo několikasetleté vzrůstání habsburského panství, pětileté opanování Moravy Rudolfem Habsburským a přibližně desetiletá bolestná anarchie v celých českých zemích.

„Český král padl v poli slávy. V pláč propukněte usedavý, sirotci, vdovy! Klopme hlavy! Jak hrdina však zemřel pravý, beze vší pohany,“ píše se v dobovém žalozpěvu.

Památník druhé bitvy na Moravském poli – bitvy u Dürnkrutu.

1346: Crécy (Kresčak)

V sobotu v den sv. Rufa, 68 let po bitvě na Moravském poli, tedy v roce 1346, byla u francouzského města Crécy-en-Ponthieu, česky Kresčak, v severní Francii svedena významná bitva první fáze stoleté války mezi Francií a Anglií. Výrazně početnější, ale nedisciplinované francouzské vojsko zde utrpělo od Angličanů vedených králem Eduardem III. fatální porážku.

Na straně Francouzů bojoval a statečně padl slepý český král Jan Lucemburský. Statečně prý bojoval i jeho syn, tehdy již německý král a budoucí český král a římský císař Karel (IV). Francouzský král Filip VI. z bitvy uprchl.

Jako zajímavost: slepému českému králi byly oči opravdu osudné. Jak ukázal antropologický průzkum králových ostatků, provedený významným antropologem Emanuelem Vlčkem, smrtelnou se mu stala bodná rána, do jeho levého oka.

Výsledek bitvy rozhodl o dlouhodobém setrvání Angličanů ve Francii a o dlouholeté hluboké krizi francouzského království. V českých zemích nastoupil vládu Janův syn Karel IV. a naopak nastal nebývalý rozkvět.

„Dobrý král, jeho /Karla IV./ otec ... jel tak kupředu na své nepřátele, že zasadil ránu mečem, snad tři, snad čtyři, a bil se velmi statečně, a taktéž činili všichni ti, kdo byli s ním, aby jej provázeli; a činili se tak dobře a vrhli se tolik kupředu na Angličany, že tam všichni zůstali a nikdy odtamtud žádný nevyjel, a byli nalezeni nazítří na místě kol svého pána.“ (Kronikář Jean Froissart.)

„Když pak ostatní šlechtici viděli, že král Jan v bitvě padl a zahynul, aby neztratili oba panovníky, vyvedli jeho syna, pana zvolence Karla, jenž tam nablízku udatně bojoval a byl již poraněn střelami nepřátel, přes jeho odpor a proti jeho vůli z této bitvy a zavedli ho na bezpečné místo.“ (Kronikář Beneš Krabice z Weitmile o Karlovi (IV.) v bitvě u Kresčaku.)

Bitva u Kresčaku na dobových iluminacích

1526: Mohács (Moháč)

Nakonec se podíváme až na jih Maďarska, do oblasti, kde se stýkají maďarské hranice s Chorvatskem a Srbskem. Nedaleko tohoto trojmezí leží na Dunaji říční přístav Mohács.

Zde se 29. srpna 1526 odehrála významná bitva mezi spojeným uherským a českým vojskem a Turky. Stalo se tak sice tři dni po sv. Rufovi, ale i zde hrál sv. Rufus svou roli. V den sv. Rufa totiž český, uherský a chorvatský král Ladislav Jagellonský vyjel ze svého sídla v Budíně a zahájil tak tažení, v němž chtěl zastavit tureckou invazi. Jeho protihráčem byl sultán Sülejman I. Zákonodárce, zvaný Nádherný. Dobře ho znají diváci tureckého televizního seriálu Velkolepé století.

V bitvě rozhádané, různorodé a také podstatně menší Ladislavovo vojsko rychle prohrálo a mladý král se pokusil zachránit útěkem. Jak známo, dopadlo to špatně a teprve dvacetiletý panovník zahynul v bažinách říčky (či spíše potoka či strouhy) Csela poblíž jejího ústí do Dunaje. Osudným se mu stalo těžké brnění; ani s pomocí jeho dvou průvodců se jej po pádu z koně nepodařilo z bažinatého toku včas vytáhnout.

Následkem bitvy se větší část Uherska včetně jižního Slovenska dostala na 150 let pod tureckou nadvládu. Turecké vpády bolestně zasáhly Moravu, obléhána byla Vídeň a v českém království se otevřela cesta k vládě Habsburků. Jagellonská dynastie vymřela.

„Kdo tu nepadl na místě, zajat jest a rozkazem Solimanovým odpraven; neb jich nazítří vítěz barbarský do dvou tisíc postínati dal ... ví se jen to, že tu zaplatili životem hojné národa svého pychy a poklesky.“ (František Palacký)

Bitva u Moháče na osmanské miniatuře.

Vzpomínka

V českých zemích se den sv. Rufa na několika místech připomíná zádušní vzpomínkovou mší. I my můžeme v den sv. Rufa na dávné bojovníky zavzpomínat.

A ještě další dny sv. Rufa

Na den sv. Rufa se odehrála ještě řada událostí včetně jedné další velké bitvy (1071 mezi Byzancí a seldžuckými Turky, kteří zvítězili a zajali byzantského císaře).

Připomeňme si ale ještě alespoň jednu událost, či spíše paradox, z dějin světových a jednu z dějin Československa. Na den sv. Rufa roku 1789 přijalo francouzské Národní shromáždění proslulou Deklaraci práv člověka a občana. Úmysl to byl krásný a deklarace jako program je dodnes cennou inspirací... Ale co naplat, vlády se záhy zmocnila gilotina... Pod ní v roce 1794 zemřel i významný chemik Antoine Lavoiser, který se narodil, a tady to máme, v den sv. Rufa roku 1743.

A ta československá událost? V den sv. Rufa roku 1992 předsedové vlád České republiky a Slovenské republiky Václav Klaus a Vladimír Mečiar podepsali v Brně ve vile Tugendhad dohodu o rozdělení Československa (České a Slovenské Federativní Republiky; tak se, i s těmi velkými písmeny, oficiálně jmenovalo) od 1. ledna 1993.

Byla-li to událost nešťastná, či jediné možné rozumné řešení, o tom se dodnes vedou spory.