Půjde Transgas k zemi? A proč nemá nic společného s komunisty?

Matěj Machytka

Také si ty ošklivé, odtažité stavby automaticky spojujete s minulým komunistickým režimem? Čtěte, proč s touto ideologií nemají nic společného.

Pohrobky komunismu, chtělo by se říct. Transgas, Hotel Pyramida a Intercontinental nebo obchodní dům Kotva. Všechny tyto stavby mají jedno společné. Svým výrazným zjevem narušují okolní prostor a zároveň rozdělují názor veřejnosti, zda je chránit či srovnat se zemí.

Historie brutalismu se začala psát po druhé světové válce ve Francii. Na Západě tento styl zažil největší boom v 50. a 60. letech, kdy se „brutalistně“ stavělo ve Francii a významně i v Anglii, například v Birminghamu. Název je odvozen od slova béton a „brut“, což dohromady dává drsný beton. Přesně to stavby s jejich masivními konstrukcemi vystihuje – některé s nadsázkou připomínají bunkr, který by měl vydržet i jadernou apokalypsu. Samotné materiály jsou pak použity ve své nejpůvodnější, surové podobě. Velké plochy betonu nejsou omítnuty a kontrastují se zasklenými částmi i malými průduchy. Právě vždy výrazný rukopis autora dává budovy do kontrastu s převažujícím názorem veřejnosti: „To je ošklivý a vůbec se to sem nehodí.“ I tato diskuze se však postupně začíná měnit.

Stejně jako paneláková sídliště zažívají svoji renesanci s přístupem: „Vždyť se tam nežije špatně,“ i brutalistní stavby získávají své příznivce, co se snaží tyto budovy památkově chránit.

Půjde kontroverzní Transgas k zemi?

Nejnápadnější realizací českého brutalismu je komplex budov Plynárenského centrálního dispečinku Transgas stojící ve Vinohradské třídě. Stavby vznikly mezi rokem 1967 a 1976 pro tehdejší Ministerstvo paliv a energetiky z pera čtyř architektů – Iva Loose, Jindřicha Malátka, Jana Eisenreicha a Václava Aulického. Stavba za svůj vzhled sklidila kritiku hned několikrát. Po dostavbě byla brána jako „zápaďácká“, dnes si ji naopak spojujeme s komunisty. Ať tak, či onak, současný majitel, miliardář Ivan Chrenko chce budovu zbourat a nahradit jiným kancelářským objektem s šesti až osmi podlažími.

Proti je nejen část architektů a veřejnosti, ale i Klub Za starou Prahu, který podal Ministerstvu kultury návrh na prohlášení Transgasu za kulturní památku. V současné době probíhá přezkum a s budovou by se nemělo nijak hýbat. Přesto už se některé cenné interiéry rozebraly a probíhá postupné vyklízení objektu, jehož technický stav není právě růžový a v případě zachování by musel projít rekonstrukcí. Petici za záchranu Transgasu podepsalo přes 4 100 lidí.

O stavbě, kde sídlila i VZP, se mluví i v zahraničí. Někteří architekti neváhali zaslat své stanovisko na jeho obranu. Například Ana Miljački, absolventka dějin a teorie architektury na Harvardské univerzitě, která se dlouhodobě zabývá architekturou ve střední Evropě za období studené války napsala: „…Budovy Transgasu nejsou jen stavebním odkazem jiného systému, který je mimochodem stejně tak součástí české historie jako čtvrť Vinohrady, kde se areál Transgasu nachází. Budovy Transgasu jsou však také vrcholným dílem, kterým Čechy přispěly světovému dědictví poválečné architektury…“

Obecný problém

V širším pohledu nejde jen o Transgas, ale o obecné nakládání se stavbami vzniklými ve 20. století. Má cenu je chránit? Jsou už natolik staré? Jaký je jejich přínos? Praze je často vyčítáno, že se stává skanzenem a nové stavby to v centru nemají jednoduché. Snad o každé nově zaplněné proluce se vedly diskuze, zda tam ta či ona budova zapadá. Příkladem budiž plánovaná přestavba okolí Masarykova nádraží podle slavné architekty Zahy Hadid. Rozvířené diskuze zde zatím přibrzdil archeologický průzkum.

Jak se vám líbí Transgas a brutalismus obecně? Dejte nám vědět na Facebooku.