Proměny Karlína IV.: Od papírny přes hospodu a mlýn po parkoviště

Vladislav Dudák

Křižovníci a další páni domácí, obchodníci, plynaři, továrníci, štamgasti, rejdaři a lodníci, plynaři, železničáři a školáci. Ano, ti všichni se v 19. století nejen promenovali po Pobřežní ulici, ale mají něco společného i se zdejší historickou zástavbou. Jít Pobřežní ulicí dům od domu by mohlo být poněkud nudné, a tak se na její zástavbu podíváme právě přes hlavní profese – dnes mrkneme na osudy papírníků a mlynářů.

Ostrovy a kanály

Přibližně v místech, kde nyní po levé straně Pobřežní ulice se rozkládá areál hotelu Hilton, se táhl břeh dlouhého vltavského ramene. Na jeho protější straně ležel poměrně dlouhý Jerusalemský ostrov. Mezi ním a špitálským (karlínským) pobřežím se ve vzdálenosti asi sedmdesáti metrů před Negrelliho viaduktem až 100 metrů za ním včlenil ještě Papírnický ostrov, zvaný také Na kameni, Kamenský, Šaškovský a Burianka. A za ním následoval Bezejmenný ostrov a ještě dále po proudu ostrov Rohanský.

Nás bude dnes zajímat zejména karlínské pobřeží naproti Jerusalemskému a Papírnickému ostrovu. To se v 19. století výrazně změnilo, a to zejména se stavbou karlínského přístavu. V souvislosti s ní splynuly Jerusalemský ostrov s Rohanským ostrovem a později byly karlínský břeh a ostrov propojeny železnicí.

Jerusalemský, Papírnický a Bezejmenný ostrov na indikačních skicách stabilního katastru z roku 1840–1842. Modrým kroužkem je označeno přibližné místo bývalé papírny a mlýna, kde později stával dům čp. 162. Čtvercem je vyznačena přibližná poloha dnešního hotelu Hilton.

Zasypávání kanálů

Dlouhý kanál oddělující Rohanský ostrov od pevniny i kanály mezi Rohanským ostrovem (včetně bývalého Jerusalemského ostrova), ostrovem Papírnickým a Bezejmenným a pobřežím byly postupně zasypávány.

Nejdříve zčásti a záhy zcela ztratil ostrovní charakter Papírnický ostrov (Burianka) a na místě zasypaného ramene dělícího jej od pevniny vznikla někdy mezi lety 1923 a 1925 ulice U slepého ramene (k ulici se z jednoho konce přimykalo nyní zaslepené rameno kanálu mezi Jerusalemským ostrovem a pobřežím). S tím, jak byly zasypávány další úseky, ulice postupně mírně měnila svou délku i směr. Tato ulice-neulice (zvu ji tak proto, že na různých mapách bývala/nebývala zobrazována a téměř na žádném plánu Prahy nemá totožnou podobu) zanikla ve druhé polovině 80. let 20. století v souvislosti s úpravou pobřeží a stavbou hotelu Atrium, dnešního hotelu Hilton. To už po bývalých kanálech nezůstala ani stopa – poslední úseky z nich byly zasypány v 50. letech 20.století.

Areál hotelu Hilton. Modrým čtvercem je naznačeno přibližné místo, kde stál dům čp. 162, zeleným pruhem je naznačen přibližný směr zaniklé ulice U slepého ramena. (Zdroj: Mapy.CZ)

Papírna, hadry a prasečí nožičky

V místě dnešního vyvýšeného kruhového zahradního prvku u parkoviště hotelu Hilton stával na nároží ulic Pobřežní a U slepého ramene dům čp. 162 – bývalý klasicistní mlýn Burianka. Nacházel se ještě na karlínském břehu a od Jeruzalémského ostrova na severu byl oddělen ramenem Vltavy.

Historie této lokality je dlouhá. Na počátku 16. století (pravděpodobně v roce 1516) v těchto místech, v těsném sousedství staršího mlýna Na Kameni dalo Staré Město Pražské vystavět papírnu. Byla jednou z prvních v českých zemích (zřejmě po Zbraslavi, Turnově a Frýdlantu). Možná je vhodné připomenout, proč papírna potřebovala mlýnské kolo. Papír se totiž velmi dlouho nevyráběl ze dřeva, ale ze starých lněných hadrů nebo bavlněných hadrů (cejku) a ty se mlely na kaši v papírenských mlýnech.

Zdá se, že staroměstští radní byli poněkud bezradní a dost dobře nevěděli, co s takovou papírnou. Proto ji již v roce 1534 prodali Hanušovi Freyovi z Reutlingen v Sasku. Hanuš se tehdy zavázal platit Starému Městu ročně 10 kop grošů pražských a za to získal privilegia výhradního prodeje papíru a karet (z tiskovin byly velmi dlouho nejziskovější bible a karty) s výjimkou jarmarečního prodeje. Papírna prosperovala a zanedlouho si Hanuš pořídil další papírnu v nedaleké Libni. A rod Freyů si postupně vymohl i další privilegia, například roku 1592 od císaře Rudolfa II privilegium zajišťující Freyovi přednostní právo na koupi hadrů, prasečích nožiček na klíh a papírnického cejku. Tyto komodity díky privilegiu nesměl nikdo z Pražanů prodávat mimo město.

Přehledný plánek ostrovů. Vyznačeny jsou přibližné lokality dnes již neexistujícíh domů (mlýnů), o nichř pojednává tento článek (o domě čp. 162) a článek příští (o domech čp. 218 a 303). (Zdroj Vladislav Dudák, Prahou po Vltavě, hlavní podklad: indikační skici stabilního katastru; 1840–1842.)

První konkurence

Od roku 1597 vyráběl v těsném sousedství Freyovy papírny papír další staroměstský papírník Pavel Lutter z Goslaru. Okamžitě se samozřejmě dostal do sporu s majitelem první papírny Fridrichem Freyem, jenž mu spolu se svou ozbrojenou čeledí sebral veškeré hadry a papírnický cejk. Frey se hájil tím, že privilegium neporušuje, neboť je také staroměstským měšťanem a hadry ani cejk tudíž nejsou prodávány mimo město, když je koupil on. Tato druhá papírna však příliš neprosperovala a údaje o ní se postupně ztrácejí.

Regulační plán Prahy z roku 1939. Červeně zakroužkován je dům čp. 162, červený pruh naznačuje přibližnou polohu ulice U slepého ramene, která na regulačním plánu nebyla zakreslena. (Zdroj http://app.iprpraha.cz/js-api/app/srk/.)

Co to byly pustáky?

Sto a dva roky poté, co staroměstští radní prodali papírnu Freyovi, tedy roku 1636, ji od rodu Freyů znovu koupili a hospodařili v ní v režii města. Dlouho si jí ale neužili, neboť v roce 1648 byla v rámci obrany proti Švédům, kteří se snažili dostat přes zdejší brod na ostrov Štvanici a dále na pravý břeh Vltavy, vypálena.

Po třicetileté válce byla země vylidněna a i v Praze a jejím okolí se nacházela řada zpustlých míst, zvaných „pustáky“. Po desítky let se nepodařilo znovuosídlit ani pustáky s „dobrou adresou“ v centru města, například na Malostranském náměstí.

Proto měli staroměstští radní docela štěstí, že se jim již po jednatřiceti letech (přesně 2. března 1679), podařilo prodat spáleniště (v pramenech je zváno „papírniště“) malostranskému mlynáři Janu Sirovému a jeho manželce Anně za 30 zlatých rýnských „k postavení mlýna, k užívání a provozování živnosti mlynářské pro dvoje složení se dvěma žlaby, jedním jalovým pro odvod hostinských vod, střížův a náledí a druhým pro obě kola mlýnská na svůj vlastní náklad“. Mlynář měl za povinnost „jestli nočním časem od zlých lidí něco zlého by se působiti chtělo, snášejíce se dobře s papírníkem, to skutečně přetrhovali a ve všem dobrém jeden druhému assistírovali“.

Mlynář Jan Sirový však mlýn záhy prodal Karlu Schönfeldovi, ale ten v roce 1716 zkrachoval. Nemovitost pak byla prodána v dražbě za 1 760 zlatých rýnských královskému úředníkovi, měšťanu a obchodníku ze Starého Města Pražského Janu Kryštofu Riedlovi. O deset let později Riedel mlýn opravil a 30. dubna 1731 jej „spolu se zahrádkou, stájemi, skleníkem, vlašskými ořechy a jiným stromovím, zahrádkou květinovou a mlynářským náčiním“ prodal za 6 500 zlatých Císařské komisi invalidní pro potřeby vojenské invalidovny.

Na Orientačním plánu Velké Prahy V. Krátkorukého z roku 1922 je již Papírnický ostrov (Burianka) „poloostrovem“.

Války, války a po válkách hospoda

V období, kdy mlýn vlastnili vojenští invalidé, však Lítice válečná mlýnu nesvědčila. V roce 1742, za první Slezské války, byl mlýn vypálen pruskými vojáky, 13. září 1744, za druhé Slezské války, zapálen při pruském bombardování Prahy (v několika pražských objektech jsou dodnes ve fasádě zazděny koule z tohoto bombardování) a v roce 1757 byl mlýn těžce poškozen za pruského obléhání Prahy v rámci Sedmileté války.

To už bylo zřejmě pro vojenské zástupce c.k. Invalidovny příliš, a tak v roce 1761 prodali mlýn za 1 150 zlatých rýnských kupci, mlynáři a měšťanu Starého Města Františku Buriánkovi.

Buriánek mlýn opravil a jeho manželka Anežka (která majetek po smrti manžela převzala) upravila mlýnskou zahradu na klasicistní výletní restauraci „Buriánku“. Ta byla ve své době velmi oblíbená. Karel Wladislav Zap v roce 1835 ve svém díle Popsani Kr. Hlawnjho Města Prahy připomíná „mlýn Burianka nazwaný, s hezkau někdy pamětjhodnau zahradau, kamž Pražané na dobrau káwu hlučně chodjwali.“ (O hospodách, kavárnách atd. ale až někdy příště.)

Na Nejnovějším plánu Prahy od Josefa Brože z roku 1926 je Papírnický ostrov již plně součástí pevniny a na místě zasypaného kanálu kolem něho vede z Pobřežní ulice ulice U slepého ramene (zde nepopsaná). S bývalým Papírnickým ostrovem (a tedy nyní i s karlínským pobřežím) je v důsledku zasypání kanálu spojen i Bezejmenný ostrov – nyní vlastně „poloostrov".

K neslavným koncům

Mlýn poté připadl dalším vlastníkům a v letech 1844–1845 byl přestavěn a rozšířen Josefem Schebelkou na strojní továrnu na olej. V roce 1854 byla přistavěna třípatrová budova podle plánů Josefa Schmidkeho, v roce 1856 jednopatrové stavení a komín. V roce 1869 ale továrna vyhořela a byla poté znovu postavena Leopoldem Krausem.

Později objekt sloužil různým účelům, ale ve Stehlíkově historickém a orientačním průvodci ulicemi hlavního města Prahy z roku 1929 se zde opět připomíná mlýn, a to „mlýn koření a drog firmy Těhník“. Vodní síla ale tehdy již k mletí s největší pravděpodobností používána nebyla.

Takové byly osudy jednoho místa, jednoho domu. Od papírny přes mlýn a továrnu až k parkovišti.

Na plánu Praha. Plán města z roku 1989 je ještě zaznamenána (nikoli přesně) ulice U slepého ramene, i když již několik let neexistovala. V roce 1989 byl slavnostně otevřen nově postavený hotel Atrium, dnešní Hilton. Po něm na plánu také není ani stopa. Plán tedy ve skutečnosti zachycuje situaci, která zde byla asi do poloviny 80. let.

Zdroje:

http://www.ateliermanufactura.com/historie-vyroby-papiru/
Zuman František: Papír. Historie řemesla a výrobní techniky. Praha 1983. Papír a celulóza.
vodnimlyny.cz