Kde domov můj? Malá úvaha o velkých věcech

Vladislav Dudák

„Kde bydlíte?“ „Nevím.“ To není odpověď bezdomovce, ale jedna z možných odpovědí každého z nás.

Za svůj domov považujeme obvykle určitý dům nebo byt. Ale to nestačí. Součástí domova musí být také rodinné vztahy anebo alespoň vzpomínky na ně.

Zpátky do minulosti

Domov také potřebujeme oddělit od vnějšku. Za prvé se oddělujeme fakticky, protože dům je obehnán plotem a byt ohraničen zdmi.

A za druhé symbolicky, protože, když jsme doma, tak se převlékneme „do domácího“. Uvolníme se. Jinak mluvíme.

Tradičním oddělovatelem toho „venku“ a toho „doma“ – praktickým i symbolickým – bývá domovní práh. Proto je také tolik přísloví a pořekadel o „prahu“, ať už tom skutečném, nebo tom v přeneseném významu.

Prý typicky českým (ale vůbec to není pravda!) praktickým i symbolickým odlišením „venku“ a „doma“ je všeobecné přezouvání do papučí či bačkor. No, mně ten zvyk nepřipadá tak špatný, jak to líčí naši sebemrskačští intelektuálové, považující jej za další důkaz naší malosti ve srovnání s velkým světem, „kde to tak nedělají“. Nohám se přece po přezutí uleví a v bytě je čisto. Opravdu mi to přijde mnohem hygieničtější, než když si Američané hupsnou v botách klidně na gauč nebo dají nohy na stůl. A netvrďte mi, že si to mohou kvůli čistotě ulic dovolit, že se tam nějaké to hovínko, blátíčko nebo neviditelný plivanec na chodníku nenajdou...

Vlastní pelech

Někdy se ale potřebujeme „schoulit“ ve vlastním pokoji anebo alespoň ve vlastním koutě do křesla nebo pod peřinu. V takovém případě se nám domov zúžil opravdu na malinkatý pelech. Prožívá to asi občas každý a je to přirozenou součástí lidského chování. Je to taková dočasná kukla, z níž nakonec vylézáme mírně přeměněni nebo alespoň vyrovnanější.

Na naši biologickou, evolučně danou potřebu „pelechu“ zapomíná jak postmoderní výchova (samostatný pokoj pro novorozeně a kojence je dnes samozřejmostí, ale malé dítě potřebuje cítit rodiče, být s nimi v „pelechu“) i mnozí bytoví architekti. Mantra „volný prostor“, „velké rozměry místností“ frčí – a proč by ne. Jenomže místnosti jsou pak někdy natolik velké a prázdné a často „přeudokonalené“, že tam pelech nenajdeme a k jeho vytvoření nemáme ani „stavební materiál“ v podobě nábytku a různých věcí; nehledě k tomu, že kvůli oné „přeudokonalenosti“ se bojíme čímkoli jen mírně pohnout, neboť bychom narušili „řád“ do místnosti vnesený. Lidé z malých bytů, nezáviďte druhým véélikánské pokoje. Lidé v nich občas mají k sobě daleko.

Širší kruh našeho bydlení tvoří sféra blízkého. To jsou přátelé, oblíbená místa, „ten plácek, kde jsem jako malý hrál s klukama fotbal“, „ta ulice, kde jsme se poprvé políbili“, kostel, oblíbená hospoda (ano, správně, má být „na růžku“). A po letech se nám může stát součástí domova i budova školy. Někomu se součástí širšího domova stává i pracoviště. A pokud to není jen náhražka za vlastní domov, je to prima.

Pak nastupuje okruh známého. Orientujeme se v něm, ale nejsme v něm, „doma“. Ten obsahuje lidi, s kterými se na určitých místech pravidelně potkáváme, když jdeme do práce, čtvrť nebo krajinu, kde nezabloudíme, často navštěvované obchody nebo instituce.

Ale když se vracíme z dalekých cest, cítíme se „doma“ třeba už v Rozvadově.

Bydlení se týká i mezníků našeho života. Jen málokdo se narodil „někde mezi“, jako Jaroslav Vrchlický v dostavníku někde, tuším, mezi Nelahozevsí a Louny. A tak máme rodná města a rodné domy. Se smrtí je to ale jiné: nikdo se nepyšní přívlastkem „úmrtní město celebrity XY“, nikde nenajdete cedulku „úmrtní dům paní ZŽ“, vždy se to opisuje slovy „zde žil a zemřel...“ A pokud je nějaký prostor přímo jmenován jako prostor úmrtní, pak je to nikoli město či dům, ale jen „úmrtní světnička“ (u obrozenců) či „pokoj“ v současnosti, častěji však jdeme ještě do menšího prostoru a mluvíme o „úmrtním loži“. Cítíte, jak se ke konci náš život, jenž začal takovým rozmachem, ve svém konci zúžil?

Náš domov zkrátka dýchá stejně jako my. Někdy je zeširoka nadechnutý a někdy schoulený. Kde tedy vlastně bydlíme?

A co je domovu, bydlení, protikladem? Protikladem domova není „cizina“ sama o sobě. Ta sice může být pro nás neznámá a nebezpečná (a klidně může začínat již ve vedlejší ulici, kterou pro sebe chápeme jako „no go“ zónu) a mohu v ní zabloudit, ale mohu si v ní také postupně vytvořit nový domov.

Pravým protikladem domova je totiž umělý prostor, v němž člověk „nebydlí“. Je to místo, kde se nedokážeme seberealizovat. Kde jsme pouze „ubytováni“ a kde vládne řád, který jsme si nevytvořili a který nám naopak vnutili ti druzí. Takový řád pochopitelně vnímáme jako nátlak a někdy i jako zvůli a většinou jej nepřijmeme od srdce.

Ztráta svobody nebo domova?

Místem, kde se nebydlí, ale jen přežívá nebo nocuje, jsou například internáty, kasárna, pracovní tábory, nemocnice a podobně. A samozřejmě vězení. O odsouzeném se říká, že ztratil na tolik a tolik let svobodu. Ale možná by se mělo říkat, že bude na tolik a tolik let odloučen od domova. Já vím, že domov a svoboda spolu úzce souvisejí, ale domov je intimnější pojem (a svoboda pojem abstraktnější) a možná kdybychom o vězení mluvili spíše jako „o ztrátě domova“ než „o ztrátě svobody“, tak se ho budeme více obávat.

Takovým místem, kde se „nebydlí“ mohou být i sídliště. Nejvyšší procento sebevražednosti v Československu prý v 80. letech bylo na bratislavském sídlišti Petržalka. Toto obrovské sídliště, v parafrázi Le Curbusiera „megastroj na bydlení“ se rozkládalo z jedné strany podél železné opony na hranicích s Rakouskem a z druhé strany podél břehu širokého Dunaje. Na straně třetí a čtvrté se státní hranice a řeka stýkaly. A s Bratislavou a zbytkem Slovenska byla Petržalka spojena jediným mostem. Bývala to pouhá „noclehárna“...

Jak je to s Petržalkou nyní, nevím. Ale přeju jí, aby dosáhla takové proměny, jako se to stalo pražskému Jižnímu Městu. Tolik proroků (včetně našeho prvního polistopadového presidenta) je odsoudilo k chátrání, pauperizaci, sociálním dysfunkcím... A ejhle, ono povstalo. Zdejší lidé si k němu vytvořili vztah a začali tady „žít“ – podnikat, bavit se... Ne vždy a ne všude se ale něco takového podařilo, ale Petržalčanům věřím.

Mluvili jsme o extrémních případech „nebydlení“. Nebydlet však bohužel můžeme i doma ve vlastním bytě nebo domě. Hodně totiž záleží na tom, zda jsme si ten byt „zabydleli“. Tím myslím, zda jsme se v něm obklopili věcmi, které máme rádi – osobitým nábytkem, oblíbenými knihami a cédéčky, tapetami oblíbené barvy a podobně.

Byt, popřípadě náš pokoj, je totiž vlastně jakousi extenzí naší osobnosti. Jsou to naše „druhé šaty“ – také vyjadřují, co jsme.

Ale hlavně tvoří domov vztahy s lidmi, s nimiž určité místo sdílíme. Pokud podstatná část z toho chybí, nebo se to nějak kazí, prožitek domova se vytrácí.

Lidé si dokážou svůj domov navzájem i zcela zničit. Ve velkém měřítku se tomu říká „globální problémy“, v tom malém „pocit ztracenosti, neúspěchu, samoty, ztráty seberealizace, vyhasnutí atd.“