Proměny Karlína II. díl: Ulice, z níž se chodilo do Ameriky
Vladislav Dudák
Název je samozřejmě přehnaný, ale nikoli z gruntu nepravdivý. Pobřežní ulice v Karlíně pamatuje doby, kdy se zde ve velkém počtu shromažďovali vystěhovalci plující z karlínského přístavu do Hamburku, odkud se vydávali na plavbu do Ameriky.
O karlínském přístavu ale budeme hovořit až někdy příště; nyní zůstaneme na ulici. Z prvního dílu tohoto cyklu již víme, že dnes se Pobřežní ulice na břehu Vltavy nenachází, ba někdy vede od řeky oddělena Rohanským nábřežím a moderní zástavbou podél něho i v poměrně velké vzdálenosti.
Zpátky do minulosti
V současnosti Pobřežní ulice začíná u parčíku na místě areálu zničeného nádraží Těšnov nedaleko mimoúrovňové křižovatky s Wilsonovou ulicí. Kdysi dávno ale začínala západněji, až u hradeb Nového Města Pražského, které se táhly v místech podél vnější, karlínské strany současné ulice Těšnov. V dnešním parčíku, přibližně v místech, kde do ulice Těšnov ústí novoměstská ulice Petrská, stála v opevnění stará Poříčská (též Špitálská, Petrská) brána. Tehdy to bylo velmi blízko Vltavy.
Na tuto bránu (podle níž se oblasti budoucího Karlína také říkalo Zábransko) navazovala jako hlavní „výpadovka“ z Prahy na Kolín, Kutnou Horu a dál, pozdější Pobřežní ulice. Funkci hlavní cesty si ponechala až do konce 17. století. Tehdy, konkrétně v roce 1692, byla v systému barokního opevnění Prahy postavena nová Poříčská brána, a to o něco jižněji od Staré Poříčské brány, dále od Vltavy. Ukončovala novoměstskou ulici Na Poříčí, která za branou pokračovala jako nová hlavní cesta, dnes zvaná Sokolovská.
Vraťme se ale do Pobřežní ulice. Původně skutečně vedla podél břehu Vltavy, jejíž ramena v těchto místech vytvářela řadu ostrovů a ostrůvků. Byla významnou cestou nejen obchodní, ale také poutní, neboť po ní od staré Špitálské brány každoročně procházela slavná procesí Svatováclavské poutní cesty z Prahy do Staré Boleslavi k Palladiu (ochrannému mariánskému obrazu) země České. Pobřežní cesta vede přibližně po trase, po níž (opačným směrem) bylo ze Staré Boleslavi převezeno na Pražský hrad tělo zavražděného knížete sv. Václava. Poutní trasu do Staré Boleslavi k poctě sv. Václava absolvoval mj. i císař Karel IV. s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Stalo se tak roku 1351.
Od doby barokní byla celá poutní trasa lemována 44 kaplemi, z nichž prvních pět stálo v Karlíně podél Pobřežní cesty a navazující komunikace. Žádná z těchto karlínských kaplí se bohužel nezachovala. Novější kaplička, stojící u Sokolovské třídy pod Kaizlovými sady, je zřejmě zmenšenou replikou Brněnské kaple (čtvrté v pořadí).
Moru neunikneš
Přibližně v místech mezi dnešním moderním objektem Oasis Florenc a Negrelliho viaduktem stával mezi dnešní Pobřežní ulicí a Sokolovskou (tehdy Královskou) třídou špitál s kostelem Obrácení sv. Pavla s morovým hřbitovem. Špitál s kostelem založila staroměstská obec roku 1504, v době hrozby morové epidemie, a byli sem na izolované místo soustřeďováni nakažení obyvatelé. (Nebylo to jediné takové zařízení na místě budoucího Karlína, neboť podle některých údajů bylo území za hradbami Prahy zřízeno leprosarium.) Špitál, kostel i hřbitov se používaly a v dalších staletích. Zvlášť „rušno“ zde bylo v období velkého moru 1679–1680, kdy byli na blízký ostrov Velké Benátky, později zvaný Štvanice, odvelena „na čerstvé povětří“ z Prahy pražská vojenská posádka. Morové ráně se ale vojáci ani tady nevyhnuli, zřejmě si ji již přinesli s sebou. Denně zde tehdy umíralo 10–20 vojáků a počet mrtvých, navýšený ještě o místní rybáře a zemědělce, byl takový, že prý morový hřbitov nestačil a masové hroby se kopaly i mimo jeho zdi na Špitálsku a zřejmě i přímo na Štvanici.
Viadukt a Oasis Karlín.
V době vlády císaře Josefa II. byl kostel i špitál zrušen a v roce 1871 byly jejich objekty zbořeny a hřbitov zasypán. V letech 1883–1885 byla na území hřbitova postavena honosná budova Občanské záložny, obrácená průčelím do dnešní Sokolovské třídy. Během budování základů bylo nalezeno velké množství kostí, které byly na několika vozech převezeny na Olšanské hřbitovy. Záložnu však dnes již neuvidíme, neboť byla zbořena v 80. letech 20. století při výstavbě trasy C pražského metra a nyní na jejím místě stojí objekt Oasis Florenc.
Karlínská záložna
Někdy se říká, že podle tohoto špitálu se oblast dnešního Karlína dříve nazývala Špitálsko nebo Špitálské pole, ale je to trochu jinak. Špitálsko či Špitálské pole je název starší a odvozuje se od rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou, takzvaných „špitálníků“, který dostal území o rozloze od dnešního novoměstského kostela sv. Petra až po Karlín darem od královny Konstancie (matky sv. Anežky České). Dříve tuto oblast vlastnil řád německých rytířů, od něhož ji královna odkoupila.
Špitálské pole (Špitálsko, též Zábransko) na výřezu z plánu Josefa Daniela Hubera (1769) ukazuje Novou Poříčskou bránu, od níž vede široká cesta, dnešní Sokolovská třída. Dobře patrný je areál kostela sv. Pavla se špitálem a morovým hřbitovem, z jehož druhé strany vede podél řeky Pobřežní ulice. Kromě mlýnů a dalších většinou hospodářských staveních na ostrovech má oblast budoucího Karlína zcela zemědělský charakter.
Řád křižovníků s červenou hvězdou se zrodil ze špitálního bratrstva pečujícího o špitál založený sv. Anežkou v roce 1233 v těsné blízkosti Anežského kláštera. O čtyři roky později se na přímluvu Anežky stal z bratrstva církevní řád, který získal podporu papeže a v roce 1238 se plně osamostatnil jako rytířský řád. Je raritní, a to hned nadvakrát: je jediným církevním řádem založeným u nás a vůbec jediným mužským církevním řádem, jehož vznik iniciovala žena.
Jméno Špitálsko nebo Špitálské pole se používalo až do roku 1817, kdy císař František I. ve svém dekretu potvrdil založení prvního pražského předměstí, nazvaného podle panovníkovy manželky Karolíny Augusty Karolienthal čili Karolínino údolí, počeštěle Karlín.
I v roce 1805 byla na obraze Karla Postla a Lorenze Janschy oblast budoucího Karlína zobrazena jako převážně zemědělská. Na zelinářskou produkci ukazují četné vahadlové pumpy. V pozadí se ale již rýsuje monumentální (byť nedostavěný) barokní objekt vojenské Invalidovny.
Podél Pobřežní ulice, zčásti na pozemcích zrušeného špitálu a v místech starobylé Kautské hospody vybudoval roku 1787 knihtiskař Jan Ferdinand ze Schönfeldu, majitel papírny na Papírenském ostrově, rozsáhlou zahradu Rosenthal – Růžodol s letohrádkem v čínském stylu, kavárnou, restaurací, kruhovou tančírnou, kulečníkem, letním divadlem a romantickými zahradními stavbami.
Největší zájem však byl o zahradu zřízenou v místech bývalého hřbitova. Byla to vlastně plastická mapa Českého království – s ovocnými stromy (městy), pěšinami (silnicemi), potůčky (řekami) a kopečky (pohořími). Výletní místo, spojené můstkem ještě s parkem na Papírenském ostrově (o něm někdy příště), bylo velmi oblíbené, jak ostatně dosvědčuje i tehdejší tisk: „Krajina špitálská, péčí Schönfeldovou velice získala, takže právem Pražským rájem může býti nazývána.“
Přesto však majiteli Růžodol nevynášel tolik, co si představoval, a tak jej zrušil a na jeho místě vybudoval továrnu na potisk textilu (kartounku) – jeden z prvních průmyslových podniků na území budoucího Karlína. V roce 1800 tuto fabriku získali podnikatelé Šalamon Příbram a Moses Jerusalem a v roce 1798 založili v jejím sousedství další kartounu bratři Kopelmann a Beer Porgesové, kteří k ní také přikoupili Rohanský ostrov. Roku 1810 se Kopelman Porges svého podílu na této kartounce vzdal a založil vlastní fabriku na potisk kartounů na Smíchově, všeobecně zvanou Porgeska.
V blízkosti Negrelliho viaduktu byla také roku 1847 soukromou Vratislavskou společností uvedena do provozu první karbonizační plynárna v českých zemích, určená pro veřejný rozvod plynu. Zásobovala 200 plynových lamp v pražských ulicích. Provoz v ní byl ukončen v roce 1881 a přenesen do Libně.
Workout pod viaduktem.
Zpočátku cesta, pozdější Pobřežní ulice, vedla otevřenou krajinou se zahradami a chmelnicemi a na svazích pod Vítkovem i vinicemi, sázenými zde od doby Karla IV. Občas se objevovaly rybářské chýše a různá hospodářská stavení, později viniční usedlosti, ale souvislá zástavba zde dlouho nebývala – a pokud ano, tak jen ostrůvkovitě a krátce, neboť celou plochou oblast Špitálska pravidelně postihovaly povodně.
Postupně však zástavba houstla a po založení Karlína začala mít souvislý charakter. To bylo v době, kdy již hlavní karlínskou tepnou byla dnešní Sokolovská ulice a podél ní se soustředila spíše obytná zástavba, zatímco podél Pobřežní ulice (zastavěné ostatně jen z jedné strany, neboť ze strany druhé byl karlínský přístav) nad obytnými domy převažovaly sklady, továrny a dílny.
Nové byty na Rohanském nábřeží.
O původní (pravostranné) zástavbě ulice a o karlínském přístavu (podél strany levé) ale pojednáme až v dalších pokračováních.